Na skok do Skoků

Úvodem bych chtěla říct, že bohužel teď v pondělí nevyšlo vyjití příspěvku o další kartičce v kalendáři, protože jednak jsem toho měla začátkem týdne moc, jednak jsem na to úplně zapomněla. Takže se následující kartička přesouvá na příští pondělí a tím se posouvá to, jak dlouho budou kartičky každý týden. Ale teď už ke dnešku.

Jak jsem psala už v příspěvku o šatech, téměř před dvěma týdny jsem se vydala na takové malé dobrodružství. Vyrazila jsem totiž na koncert Petra Linharta - na skok do Skoků.

Určitě už jste někdy v životě slyšeli úsloví Matičko Skákavá nebo Panenko Skákavá. Neříká se to podle toho, že by snad sama Marie měla třeba vyskočit z kůže z toho, co se děje. Je to právě od Panny Marie Skokovské, resp. podle Poutního kostela Panny Marie Pomocné ve Skokách u Žlutic. Tenhle kostel na konci světa je jedna z posledních staveb, které ještě ve Skokách zůstaly stát. Ta vesnice je totiž už víc než čtyřicet let opuštená, navíc většina domů byla zbořená nebo nechaná spadnout už během desetiletí před tím. A to navíc nebyla první taková věc, která Skoky prošla.

A právě tady měl před deseti dny koncert Petr Linhart, který právě i zpívá písničky o místech se složitou historií a o zamotaných lidských osudech. Rozhodně jeho písničky doporučuji, protože kromě toho, že mají silný příběh, jsou zabaleny do zvukové poezie jak textu, tak hudby, vykreslující geniálně atmosféru.

Dne 10. 7. jsem (sice na druhý pokus, ale přece jen) nasedla na Zličíně na autobus směr Karlovy Vary a ten zastavil zhruba po hodině a půl na zastávce Bochov, Údrč, rozc. Skoky. Zastávka vypadala, jako když tam žádný autobus nikdy nezastavil - přesto jsme tam vystoupili tři. Čekala nás šestikilometrová procházka. Kolem nás projíždělo jedno auto za druhým a zhruba polovina z nich zastavila, jestli nechceme svézt. Ale ona to byla tak hezká procházka!

Prošli jsme přes Údrč (s kostelem sv. Linharta) a přes Polom (s cedulí stylem odpovídající názvu), až nás spolkl les. Konec světa byl tady. Občas zbytky zdí, ale jinak jen cesta a stromy. A kostel vypadal přesně, jako by se v něm měl konat právě tenhle koncert.

Koncert byl naprosto úžasný zážitek. Kromě písniček z nového alba Šénau došlo i na několik mých oblíbených klasik, jako třeba Siřem nebo Johann Anton Breite, podle kterého jsem nakreslila jednu placku, o kterém jsem tu už mluvila. O obou písničkách píše Petr Linhart sám na svém webu (Johann Anton Breite zde a Siřem tady ). Za mě asi nejsilnější moment nastal, když Petr Linhart začal hrát písničku Maria Stock, která je přímo o Skokách - přímo na místě znělo „a neumím to vrátit….“

Když koncert skončil, už nejelo nic do civilizace, takže se přespávalo doslova NA staré faře - na místě fary, která šla k zemi. Samozřejmě až po sledování západu slunce za kostelem.

Ráno pak brzy vstát a stíhat bus, ale nemohla jsem si nechat ujít ještě jednu věc. Nahoře nad vsí totiž byl ještě hřbitov. Jak už to tak bývá, živí odešli, ale mrtví zůstali. A jak říkal i Petr Linhart na koncertu, ti, kdo tu leželi, nebyli že Skoků, ale z Maria Stock.

Pak už jen šest kilometrů přes dvě vesnice a kolem poněkud neklidného stáda krav, zpátky k silnici na autobus směr Praha. Nebo možná směr lidi.