pozn.: Veškeré odkazy např. na web Národního divadla nebo městské knihovny v Praze slouží pouze k ilustraci toho o čem mluvím, jsou běžně veřejně dostupné a mohli byste si je najít sami, odkazováním se se nesnažím šířit cizí materiály, pouze usnadnit hledání toho, co je už tak veřejně dostupné, aby bylo zřejmé, o čem je řeč. Nedávno jsem navštívila divadelní představení Národního divadla s názvem Proměny ve Státní opeře. Čekala jsem ledacos, ale ne tohle.
Národní divadlo je poslední dobou pověstné poněkud experimentální povahou představení. Platí to samo sebou i zde, ale byla jsem vlastně příjemně potěšena, i když na tyhle příliš moderní zpracování moc nejsem.
Celé představení bylo provázané dohromady postavami Filemona, Baucis a Amora, které se vyskytovaly (v prvních dvou případech pasivně, ve třetím naopak velice aktivně) v průběhu celého představení. Celý příběh (dá-li se to tak nazvat) začal potopou a opětovným obnovením lidstva. Jako stíny začaly za ústřední dvojicí vystupovat jejich více či méně vzdálení potomci - postavy, se kterými se budeme během večera setkávat. A vzápětí začíná první mikropříběh - Theseus a Ariadna. Představení sice využilo klasický motiv Ariadniny niti, [o které jsem psala minulý týden]](https://matcha1309.github.io/Karty06-Klubicko/), ale Minotaura pojalo velmi aktualizovaně - obrazně i doslova jako zrcadlo nastavené Theseově lidství. Ano, je to zvláštní to tak říct, ale je to tak. „Snad sis nemyslel, že tu bude stvůra s býčí hlavou!“ opakoval Minotaurus, zatímco Theseus se víc a víc zamotával do lana. Stejně jako v původních Ovidiových Proměnách (kdyby to někoho zajímalo, tak v pdf v odkazu str. 224-225) končí Ariadna jako hvězda na obloze - v případě divadelního představení se to projevovalo paprskovitou LED svatozáří, kterou nevidíme naposled. Následně se začalo dít hned několik věcí najednou. Představuje se nám hned několik postav současně, z nichž asi nejvýznamnější je „Apollón, Jupiter 2.0, sigma energy, aura+“, jak se sám představil a popsal mladý sebevědomý bůh v podání Zdeňka Piškuly. Aktualizace slovníku mi připadala sice nečekaná, když jsem se nad tím ale zamyslela, přišlo mi, že dává smysl - snaha odlišit mladé a nové od starého je vlastně jeden z ústředních motivů Proměn (jak už název napovídá). K tomu se ale ještě vrátíme. S Apollonem jsou zde spojeny příběhy o Apollonovi a Dafné (v pdf str. 31), Aktaionovi (str. 81) - s tím skrze Dianu spojený příběh o Kallistó (str. 55) a přes motiv s jelenem příběh o Kyparissovi z Orfeových písní (str. 285), a Marsyasovi (str. 173). Tohle všechno se dělo prakticky zároveň s krátkou přestávkou na příběh s názvem Ífis (podle hlavní postavy). Ten byl spojen s Apollónem, i když v předloze (str. 276) to bylo možná pro tehdejší prostředí a pro tuto příležitost vhodnější božstvo - bohyně Isis. Proč o tom vůbec mluvím: Isis je zásadní i pro proměnu postavy v jiném helénistickém díle, které původně neslo název Proměny, tj. Zlatý osel od Lucia Apuleia. Nicméně chápu, že nechtěli zavádět novou postavu do už tak poměrně chaotického prvního dějství. A tak novopečený chlapec Ífis „vyčůrává“ poděkování na oltář Apollona. Motiv proměny je zde patrný ve všech příbězích - byl i v divadelní verzi, ačkoli občas některé detaily příběhů zanikly v křiku (ať už zvukovém nebo vizuálním) nebo častém skákání od jednoho k druhému. Nicméně na konci stojí truchlící Apollón v popředí, za ruce drží dva stromy, když v tom přiskáče skrček Marsyas (ani stopa po jeho legendární flétně, o které můžete slyšet např. v písničce od stejnojmenné kapely, ani památky), začne Apollóna parodovat, až truchlící bůh navlékne gumové rukavice a roztáhne celý Marsyasův vnitřek přes celou výšku jeviště, načež padla . V první polovině představení jsem měla velmi silný pocit, že kdo příběhy neznal, musel se v tom guláši řádně ztratit. Pro většinu diváků (kteří, jak optimisticky předpokládám, měli aspoň základní přehled o tématu) to muselo ale určitě být - stejně jako pro mě - nádherná vizuální podívaná. Skutečně, občas jsem měla pocit, že jsem spíš na uměleckém photoshootu než v divadle. Rozhodně tomu pomohly zajímavé moderní dekorace na jednoduché „hole betonové“ scéně, nebo spousta využití různých světel. Občasné využití kovových „kulis“ (obyčejných černě natřených konstrukcí) bylo jen vítané, stejně jako kulis látkových - zůstala jsem zírat zejména na padající vodu Kostýmy byly taky většinou moderní a minimalistické, přesto však v jednoduchosti výrazné. Na šedo-černo-bílé scéně byly o to výraznější nepočetné barevné věci, s čímž evidentně tvůrci uměli pracovat.
Cokoli jsem řekla o prvním dějství, platí i o druhém snad ještě více, s jedinou výjimkou - bylo tam méně věcí přes sebe, zejména proto, že se nepokoušeli sehrát všechno současně. Začínalo s postavami Faetona (v pdf str. 43) a Ikara s plastovými křídly (str. 226) - dvě postavy nedospělých chlapců s komplikovaným vztahem s otcem a snahou „letět výš, dosáhnout dál“. Příběhy obou postav se prolínaly, až obě došly ke svému konci v tom dalším, co měli společného - Slunci. Posledním příběhem byl nádherný zvukový i vizuální obraz příběhu Orfea a Eurydiky (str. 282). Ten taky prospělo znát, stejně jako několik odkazů na postavy, které potkali v podsvětí. Tady oceňuji zejména práci s hudbou a se světlem. Co jsem obdivovala vlastně velmi podobně jako „padající vodu“ v prvním dějství, bylo, když Eurydika mluvila o své duši, zatímco její odraz šel nad ní přes scénu hlavou dolů. Orfeus křičel, zpíval, volal, z pěvce však nevyšel ani hlásek, to byl překvapivě silný moment příběhu, stejně jako téměř až symbolické vysypání urny nebo skutečné zmizení Eurydiky přímo na scéně. A nakonec opět Filemon a Baucis, doplněni Amorem, který proplouval všemi příběhy tak samozřejmě, že jsem ho dosud vůbec nehodnotila. Musel tam však být. Kdo by trefil Apollona, Aktaiona, propojil Ariadnu s Theseem, nebo dělal společnost Orfeovi? Celé představení pak skončilo projevem, že časy se mění, staré ustupuje novému, všechno se vyvíjí a čas nejde zastavit. Když to řeknu takhle, vyzní to jako klišé, ale nevypadalo to tak. Naopak. Když seděli staří Filemon a Baucis na gauči stojícím už tak tisíc let ve skleníku plném květin (na začátku po potopě zasazovali jednu maličkou) a vědomě odcházeli, zatímco za nimi byla promítaná měnící se krajina, skoro jsem plakala.
Tohle představení rozhodně doporučuji. I přes tu trochu chaotickou část mi připadalo, že příběhy byly dobře vybrané a poskládané k sobě. Co mě ale uchvátilo, byl vizuál. A ten mi přijde, že stojí za to ne vidět, ale zažít.