Ozývám se po delší době, protože jsem teď měla divokých několik týdnů. Od posledního příspěvku se stalo až příliš věcí. Především ale budu od příštího roku přecházet na nové studium.
Protože si toho musím dost ještě sama v sobě zpracovat, tak se dnes jen podělím o jeden kratší text k tématu, který jsem napsala. Text je občas trošku ulítlý, ke konci má být snad trochu vtipný, místy lehce nadsazený, ale ne příliš a jen občas. Celé vyprávění o holubovi je opravdové, skutečně tam ležel, jak můžete vidět na fotkách pod textem. Jádro je pravdivé, takže by se dalo říct “Příběh na motivy skutečné události”:
MOTIVAČNÍ HOLUB
Když jsem nastoupila na matfyz, byla zrovna nejhlubší korona.
Poprvé fyzicky jsem byla ve škole na zkoušce v druhé půlce ledna. Než nás zavolali, že začínáme, čekala jsem v prvním patře malostranské budovy a koukala z okna.
Předešlé noci jsem spala možná dvě hodiny, uměla jsem tak půlku věcí a většinu z toho z posledních osmnácti hodin. Říkala jsem si, že to asi nedopadne. Plná pochyb, jestli to studium byl vůbec dobrý nápad; prolezlá impostor syndromem. Přemýšlela jsem, jestli by to nebylo lepší zabalit rovnou, tuhle zkoušku vzdát než tam vůbec půjdu a zkusit utéct jinam.
Možná by to tak bývalo bylo nejlepší, ale v tu chvíli jsem si něčeho všimla – na protiholubí síti nad skleněnou střechou místnosti SW1 v přízemí (tedy síti hned pod oknem, kterým jsem koukala) ležel mrtvý holub. Mohl tam být klidně měsíc nebo dva, nebo klidně od října, těžko říct, byla jsem poprvé ve škole, takže jsem si ho neměla jak všimnout dřív.
Holub, částečně mumifikovaný, částečně ohnilý, ležel na síti, jedno křídlo mu viselo skrz. Zaujal mě, tak jsem ho sledovala dál. Všimla jsem si, že jednu nohu už skoro nemá, držela jen na pár šlachách a chrupavkách. Vlastně byl skrz už skoro napůl. A v tu chvíli jsem si řekla, že za sny je potřeba bojovat a pro úspěchy je třeba makat, i když to vypadá, že už musí být přece dávno po všem. A když i chcíplej holub dokáže prohnít ochrannou sítí, co bych já tím matfyzem neprolezla.
Zkoušku jsem udělala za dvě a jelo se dál.
Občas mezi přednáškami nebo před zkouškou jsem se zašla podívat na motivačního holuba, jak tak postupně prohnívá skrz, stejně jako já jsem spíš prohnívala studiem, než že bych ho zvládala. Ale říkala jsem si, že to bude v pořádku. Musí být.
Až najednou nebylo. Hroutila jsem se ze všeho. A najednou tam byl druhý chcíplý holub. To mohla být předpověď, protože součástí řešení problémů bylo od dalšího roku druhé studium. A stejně jako druhé studium druhý holub skončil poměrně rychle na skle, zůstal po něm v síti jen vytlačený důlek.
Ten první motivační holub tam pořád ležel, čím dál víc skrz, ale pořád visel, tři, tři a půl, čtyři, čtyři a půl roku.
A stejně tak já jsem studovala svoje bakalářské studium pátým rokem.
A pak jsem neudělala zkoušku, co jsem potřebovala. Došlo mi, že to možná nedodělám. Ale ještě jsem měla jeden semestr na to to zachránit. To přece zvládnu, ne?
Když jsem přišla zase do školy, měla jsem první přednášku v prvním patře, tak jsem se zastavila u okna s výhledem na motivačního holuba. Potřebovala jsem povzbudit.
Ale on tam nebyl. Místo toho někdo během zkouškového (pravděpodobně po čtyřech letech) natáhl novou síť.
Byl pryč.
PRYČ.
Neprohnil.
Během dvou následujících týdnů jsem si podala novou přihlášku k bakalářskému studiu jinde.
Později se ukázalo, že to opravdu bylo potřeba, protože začátkem května už bylo jasné, že to nezachráním. A ten den, kdy jsem se definitivně zlomila, jsem našla čtyřlístek, první tak po dvou letech (předtím jsem nacházela tak dva týdně).
Když jsem tohle všechno vyprávěla spolubydlící, podívala se z okna a místo odpovědi řekla: „Hele, duha!“
Takže doufám, že na teologické fakultě mají taky protiholubí sítě – a nesundávají je tak často.
Motivační holubi “naživo”, pohled z prvního patra
Holubi, pohled zespoda z SW1
Důlek po novějším holubovi
Zmíněná duha, focena z okna
Další “motivační duha”