Jak už jsem říkala, letos jsem adventní kalendář nejen vyráběla, ale i dostala. A ne jen jeden. Ten druhý byl méně na míru, ale o to více “dotažený”. Pun intended (dotažený byl jen pro účely vtipu, ne provedením), neboť to byl i adventní kalendář, který měl v okýnkách bity a další nářadí šroubovacího typu (takhle obecně to píšu mimo jiné kvůli vývrtce).

Tahle kartička byla spíš vtípek. Ale když jsem ji vyráběla, vzpomněla jsem si na moment, kdy jsem takovou sadu neměla. Montovala jsem tehdy dohromady poličku, na které mám od té doby kytky. IKEA sice dělá slušný nábytek, ale co se týče toho, co k němu přidává, tak si nejsem úplně jistá, jestli je imbus vždy to pravé ořechové. Ale člověk si musí umět poradit.

Jak vidíte, za improvizaci se není potřeba stydět, pokud vede k požadovanému výsledku. Navíc, zatímco ty nůžky (které teď mají kolem špičky maličké zoubky, ale nic víc se jim nestalo) stále mám, tak co nemám je ten imbus, bůh ví, kde je mu konec.
Ano, člověk si musí umět poradit. Na druhou stranu, kdybych tehdy tuhle sadu měla, tak skříňku normálně složím za pár minut a nebylo by z toho odpoledne naprosto punkové zábavy, které si pamatuji ještě i po pěti letech. Nebyl by život nuda, kdyby měl každý hned k dispozici ty správné nástroje? Co by se pak stalo s tvořivým myšlením?

O pondělcích snad už ani nebudu mluvit, ale příští týden nás určitě další kartička čeká. A tentokrát na ní bude něco, co naprosto určitě znáte.