To, že je dnešní příspěvek opět o pár dní opožděn oproti plánu, je vlastně docela tematické. Snad se s příštím vrátím zase v pondělí.

Hledání pachatele je věda. Vědeckými pokroky se navíc tato věda stále posouvá. A abych zopakovala slovo „věda“ i v této větě, tak jednou z věd, které jsou zhusta využívány na místě činu, je daktyloskopie. O té se ale dnes bavit nebudeme.

Lidi chodí světem a dělají věci. To už je tak nějak lidská podstata, pořád něco dělat. I když to vypadá, že člověk nic nedělá, přece jen to nikdy není tak úplně pravda. A další vlastnost v lidské podstatě je omylnost. Lidi prostě chybují. Komu se nikdy nepovedlo udělat chybu, nebo prostě věc neudělat, rozbít nebo jinak (třeba nechtě) zkazit, měl by si dát žádanku na svatozář. Obyčejní smrtelníci totiž zpravidla takhle perfektní nebývají.
Ta důležitá věc ale je, jak se s vlastní omylností a sklony k chybám dokážeme vypořádat. Někdo bojuje, dává pozor a třeba se i postupně zlepší, aby chyb nedělal tolik. Někdo se ale smíří s tím, že je jen člověk a dokonalosti stejně nedosáhne – a pak se učí nevyhnutelné chyby napravovat.
Následující kartička je živou ukázkou toho, že ledaskterá chyba se dá napravit, mnoho problémů se dá řešit. Měla jsem rozstříháno a rozkresleno čtyřiadvacet kartiček do kalendáře. Postupně jsem kreslila obrázky, obtahovala rámečky a psala popisky. A pak jsem si řekla, že by bylo hezké udělat nějakou zadní stranu, tak aby byla co nejpodobnější jedna druhé. Zároveň mi bylo ale jasné, že ani kdybych je všechny vytiskla a nalepila, nebudou prostě stejné. Vyrobila jsem si tedy razítko a prostě jsem náhodně orazítkovala všechny kartičky. Aby nebyly zadní strany tak smutné, kreslila jsem mezi ně i barevné hvězdičky pastelkami. A pak jsem se chtěla vrátit k líci. A najednou celá nešťastná koukám, jak jsem s kartami různě manipulovala, na jednu se mi povedlo otisknout od inkoustu špinavé prsty. V tu chvíli jsem chtěla celou sadu vyhodit, protože představa, že celý cyklus výroby dělám kvůli jedné kartičce, mi nebyla zvlášť příjemná. V duchu jsem si vynadala, že jsem s tím nepočítala – vždyť se znám, tohle jsem přece měla čekat. Zavrhla jsem myšlenku, že ve výsledné sadě bude o kartičku míň, protože přece by to pak už nebyl adventní kalendář, když by měl jen dvacet tři okýnek.

A pak mě to napadlo. Když tu chybu využiji a začlením do výsledku, nic nikdo nepozná. Otiskla jsem tedy další prst. A další. A další. A ještě. A kartičku jsem nadepsala Místo činu – jednak to tak vypadalo, jednak to vlastně místo činu bylo.

Ale myslím, že je to takhle dobře. Jednak bych na něco takového nikdy jinak nepřišla, jednak mi to zas připomnělo, že vybruslit se ctí se dá skoro ze všeho.

Příští kartičkou už načneme druhou polovinu. A po Místě činu se podíváme na zoubek jednomu historickému pachateli – ale pachateli něčeho jiného, než se vypráví.